Můj muž, můj gauč. Máme pocit, že jakmile je něco „naše“, můžeme s „tím“ zacházet, jako kdybychom „to“ opravdu vlastnili. U nábytku to tak je a slepice si často myslí, že to platí i na chlapy. Nevidí v nich spřízněnou duši, ale v podstatě majetek, přinejmenším se k nim tak často chovají. Jsou tím ale samy proti sobě…
Častý slepičí pocit je, že když si tedy „pořídila“ manžela, tak by s ní měl být doma a zabavovat ji. To je asi největší omyl, kterým však trpí většina žen. „Chce jet beze mě na hory, jít na hokej? Tak to jsem se nemusela vdávat, abych seděla sama doma!“ Nedivím se chlapům, kteří se při pohledu na okleštění práv svých zadaných kamarádů zdráhají k závazkům se ženami. Svatba se slepicí totiž opravdu znamená konec svobody a předání otěží manželce, která pak má páky minimálně v podobě dětí, které neváhá zneužít pro psychické vydírání svého partnera.
Žena trpící majetnictvím v podstatě touží vlastnit i partnerovu duši. Chce ovládat a diktovat na co má muž myslet, co má říkat a jak co dělat. A protože se jí to i přes veškeré snahy nikdy nemůže opravdu podařit, bude stále nespokojená a vinu za její nespokojenost ponese kdo jiný, než chlap. On za to přece může! Nebo ne..?
Manželky celkově „vědí“, co je pro jejich muže nejlepší - s kým by se měl a neměl kamarádit, jak by měl a neměl trávit volný čas… Staví se tak do pozice matky nebo učitelky, kritizují, vydírají a dávají najevo, že je “jejich” a proto by měl fungovat, jak uznají za vhodné. Přes veškeré ženské snahy o konfiskaci mužovi individuality, zůstává po většinou mužovo vědomí stále při smyslech, navíc který pořádný chlap chce žít se svojí “matkou”? Tak proč se do této pozice samy dobrovolně stavíte?
Určitě jste někdy slyšely, jak se kamarádky muž „utrhnul z řetězu“. Po letech majetnické buzerace se od ní doslova utrhnul, užívá si života a “zbláznil se do nějaké coury z internetu”. V prvé řadě kdyby na řetězu nebyl, nemusel by se utrhávat. Muž kolikrát snáší majetnictví jeho partnerky mlčky, jako ten gauč, ale dost pravděpodobně může přijít den, kdy do toho “šlápne” a nebude cesty zpět. A nový, kvalitní muž se nepořídí tak jednoduše jako nová sedačka.
Muži jsou v dlouhodobých vztazích také často bráni jako inventář, něco co máme doma už dlouho, nějak to drží a nemusíme o to speciálně pečovat. Pokud máš stejné pocity týkající se svého muže, zkus si jen představit jaké by to bylo, kdyby najednou zmizel nebo si připomeň, jak moc jsi ho chtěla ještě než byl “jistý”. Co máme jisté nás totiž už tolik nezajímá a bereme to jako samozřejmost. Pokud svého chlapa bereš jako domácí inventář, nedáváš mu pravděpodobně najevo zájem ani obdiv – potravu pro jeho ego a celkovou důležitost. A to skončí klidně i tak, že až si to přilasičí jiná a bude na něj koukat jak na obrázek, dost pravděpodobně se “zběsní” a bude se ti přesně chtít utrhnout. Kdo by nechtěl…
Lidi obecně a speciálně chlapi nechtějí mít pocit, že jsou vlastněni. To, že s tebou má tři děti a hypotéku ho stejně dost svazuje, ale alespoň mu to nemusíš dávat najevo. Muž určitou míru svobody, ať už v jeho koníčcích, přátelích i těch malých denních věcech ocení, zvýší to jeho spokojenost ve vztahu a tím pádem v něm pravděpodobněji zůstane – a rád. Pro tebe to mimo jiné znamená víc duševní pohody, protože co nevlastním, to mi přece nemůžou ukradnout.
Tak jak to je?
