Seznámí se s mužem, přeskočí jiskra a pak přijde studená sprcha – “mám ženu a děti”. Jenže to už je “chycená” a rozhodne se tento fakt tolerovat. Užívá si v podstatě líbánky, chlap je extrémně snaživý, společný utajený čas je dobrodružstvím a vše je dokonale růžové, než…
Než přijdou narozeniny, Vánoce a nebo právě koronavirová krize. A Vánoce se oproti dnešnímu stavu zdají být pro milenky procházkou růžovým sadem.
Jak jsou či nejsou milenecké vztahy etické, je otázkou na tělo každému z nás. Ať si každý nejdřív zamete před vlastním prahem a ujistí se, že nemá máslo na hlavě a že dělá vše pro to, aby partnera v zahýbání nepodporoval.
Být milenkou může být ze začátku celkem příjemná záležitost. Chlap je schopen ženě navykládat díru do hlavy, aby jí dostal do postele. Milenka je uchlácholena řečmi o nevyhovujícím vztahu, hysterické manželce, se kterou dávno nespí a že se stejně bude rozvádět. A muž tomu třeba i opravdu zpočátku věří a proto sám začne mluvit o nové rodině, kterou by s ní chtěl založit. A tím dost často odstartuje začátek konce. Jakmile tohle chlap ženské řekne, tak ta se toho samozřejmě chytne. Ženám jde a vždy šlo o závazek ze strany muže, ať si to chceme přiznat nebo ne. Jakmile milenka zavětří možnost plnohodnotného vztahu a rodiny, začne podle toho mít očekávání. Jenže pak, když má jít opravdu na věc, chlap se šprajcne. Milenka to nechápe, vždyť jsou zamilovaní, vše jim funguje a z původní ženou je vztah stejně dávno mrtvý, tak na co ještě čeká?!
Muži jsou extrémně pohodlní tvorové, kteří neradi dělají radikální rozhodnutí. Nechtějí být za ty špatné a i když se to nezdá, tak mají problém být těmi, kdo opustí rodinu. Bojí se zavrhnutí od dětí i okolí. A začnou přemýšlet, jestli je to celé vlastně dobrý krok. Zaprvé, finanční vyrovnání s původní ženou zaštípe, zadruhé, jakou mají jistotu, že to s novou přítelkyní vydrží takto ideální a nebudou po čase tam kde před tím, akorát o půlku chudší?
A tak začnou couvat. Jenomže už namlsali závazku chtivou ženskou, která teď nemyslí na nic jiného, než na to, kdy tahle situace skončí. Vztah, který byl z počátku taková zábava, se stává tím největším utrpením. Žena neví, zda si má nechávat proplouvat mezi prsty to nejcennější co má – často to mohou být nejlepší roky života a mládí, které je u žen na seznamovacím trhu obrovskou devízou. Není se tedy čemu divit, že začne plašit a tlačit. Jenže tlačení na chlapa, jak už z mého psaní víte, nefunguje. Jsou tací, kteří se nechají zatlačením popohnat k řešení situace, ale většinou tím dosáhnete spíš opačného efektu.
Chlap se vrátí k původní rodině, kde bude vyčkávat. Manželka má v tomto případě vždy navrch. Je tou, ke které má muž sentiment, ta, která mu porodila děti, ta, pro kterou se už jednou rozhodl. A začne vnitřní boj o správnost rozhodnutí. Spoustu žen si myslí, jací jsou muži bezcitní hajzlové. Ano, chlapi mají potřebu sexuálních dobrodružství a kolikrát bychom je nejradši zakopaly na zahradě, ale od rodin opravdu jen tak neodcházejí. A když, tak už k tomu musí být sakra důvod. Jsou schopni žít v nefunkčních manželstvích jen pro to, aby ženu nenechali samotnou. Ženu, která se o manželství třeba ani nijak nestará a jen čerpá ze setrvačnosti jejich vztahu.
A na druhé straně tu máme milenky, které teď v době karantény sedí doma samy, po tom, co jim ten jejich nasliboval zářnou společnou budoucnost. Teď se mělo ukázat, pro koho se tedy rozhodne a ono ejhle, přes všechny sliby zůstal u původní rodiny.
V dnešních dnech si spoustu žen čekajících na to “až”, uvědomí tvrdou realitu. V době, kdy by nejvíc potřebovaly podporu a přítomnost muže, se místo toho utápí se ve směsce zklamání, naděje a strachu z budoucnosti. Občas musí přijít tvrdý náraz pro to, aby se všichni rozhoupali k nějakému řešení. Protože polovičatá a kompromisní řešení nevedou ke spokojenosti nikoho – ani manželky, ani muže, ani milenky…
Tak jak to je?