Touha drtivé většiny z nás je žít v páru. Proto, abychom byly na seznamovací i vztahové misi úspěšné, aplikujeme různé strategie pro dosažení našich cílů. Jenže některé z nich už jsou zprofanované, jdou lehce prokouknout a chlapům lezou na nervy. Ale jde to vůbec jinak?
Existuje skupina lidí, která se řídí tím, že pokud jde o lásku, musí být vždy upřímní. Jakýmkoliv strategiím se brání a zastávají názor, že co na srdci, to na jazyku. Pokud potkáš někoho, kdo to má stejně, možná se někam dostaneš. Jenže zkus na klasického chlapa hned zkraje všechno vybalit. Že ses do něj zamilovala na první pohled, nedokážeš si bez něj představit život a doufáš, že spolu zestárnete. Většinou vezme nohy na ramena a jenom se po něm zapráší. Lidé, kteří jsou v upřímnosti radikální, dost často nevycítí určitý takt, vhodnost situace nebo načasování. Mohou tak svými slovy druhé nejen potěšit, ale i nepříjemně ranit nebo odradit. Často jejich přílišná upřímnost pracuje proti nim samotným a to nejen ve vztahových otázkách.
Opačným přístupem je nasazení hráčských prostředků. Odpočítávání doby, kdy už může odepsat na textovou zprávu, kdy vzít a kdy nevzít telefon, kolikrát a jaké rande musí proběhnout, než dojde na věc a podobně. Prostě taková hra na nedostupnou. V určité míře to samozřejmě bude platit, ale pozor, ať se nepřestřelí. Vždy je to o určitém vybalancování. Nedoporučuji chlapovi hned skočit kolem krku, ale na druhou stranu ani “tvrdou” hru.
Jsou ženy, které jdou z extrému do extrému. Nejdřív jsou super nedostupné, dělají se zajímavé, ale ve vztahu se stanou totálně závislou a v podstatě jsou koulí u nohy. Pokud zájem jejího partnera opadne, hráčka je pak přesvědčená o tom, že důvodem bylo její otevření se partnerovi. Vydedukuje si, že tedy příště musí pokračovat s hraním i v delším vztahu. Pak dělá různé naschvály, například se někde schválně zdrží, aby měl partner strach, proč ještě není doma. Snaží se, aby žárlil a kolikrát používá až nekalé praktiky.
Říká se tomu hry, protože to není přirozenost, ale chování, které je vypočítané kvůli nějakému výsledku. Když se uchyluješ k hraní her, pak se v podstatě příliš snažíš. Bojíš se, abys ho dostatečně zajímala, bojíš se o lásku i o ztrátu jeho pozornosti. Pokud ale ke vztahu přistupuješ se strachem a obavami, k ničemu dobrému to nevede. Není divu, že je z toho spousta chlapů otrávených a otevřeně říkají, že hry ve vztahu nesnášejí.
Jenže - nejsou hry jako hry. Jedna věc jsou promyšlené akce a protiakce na lapení muže, kterého sis vyhlídla, případně přehnaná snaha o udržení jeho stávajícího zájmu ve vztahu. Něco jiného ale je, pokud nic nehraješ, ale opravdu to tak máš!
Sebevědomá žena vypočítávat dobu odepsání nemusí. Ta to totiž neřeší nebo má dost svých zájmů a odepisovat opravdu nestíhá. Jak jsem psala v jednom z prvních článků “Vůbec tu nejde o to hrát nějaké hry, naopak, být sama sebou, sebevědomá, jet si to svoje a nejít po chlapovi jak “slepice po flusu”, ale nechat ho, ať se zhypnotizuje tvojí přirozeností, hravostí.” Nevymýšlej si, jak jsi zaneprázdněná, ale opravdu měj svůj program! Pokud falšuješ nezájem, druhý to dost často vycítí nebo odhalí. Jenže když máš svoje koníčky, práci a další náplň času? Pak opravdu nemůžeš jít na každou navrhnutou schůzku. Je s tebou o čem se bavit, protože žena, která má zájmy, má co říct a tím pádem je v důsledku i zajímavější. Přirozenost je navíc opravdu přitažlivá.
A stejné je to i v dlouhodobých vztazích. Ženy, které se ve všem podřizují, nemají vlastní koníčky ani přátele, se stávají na partnera velmi fixované a citově závislé. V důsledku se jim ještě víc sníží sebevědomí a nastává tak klasický kolotoč pocitů strachu a nedostatečnosti. Naopak ty, které příliš hrají, jsou v neustálém stresu a zabřednou do analyzování a vymýšlení. Ani jedno samozřejmě vztahům neprospívá.
Důležité je udržet si svoji osobnost i ve vztahu. Myslet také na sebe a sladit se s partnerem, ne však za každou cenu a na vlastní úkor. Pokud si totiž vážíme samy sebe, váží si nás i partner.
Tak jak to je?
