Občas máme pocit, že dosáhnout svého jinak, než přitlačením partnera ke zdi, nemůžeme. To je ovšem mylná úvaha. Když se na věc podíváte s nadhledem a z jiného úhlu pohledu, pochopíte, že tudy cesta nevede…
Vzpomínáš, když jsi jako malé dítě byla nucena do nošení silonek, které ti byly nepohodlné nebo do dojídání koprovky, kterou jsi nesnášela? A co takové to: “Jestli mi nepomůžeš na zahradě, tak se večer nebudeš koukat na televizi!” z úst rodičů? Něco takového v dětství zažila asi velká většina z nás. Nesnášeli jsme to a mnohé z toho, co nám v dětství nutili, nesnášíme dodnes.
Všimly jste si ale, že podobné věci děláte i svým partnerům? Ať už jde o to, že trváš na nějakém filmu nebo seriálu, na který se partner “musí” dívat s tebou, nutíš ho do zdravé stravy nebo vymáháš práce na zahradě, často dokonce pod pokutou odepření sexu. A stejně nežádoucí je vymáhat si projevy lásky, ať už slovní nebo fyzické. Je to otravné a v člověku to probouzí všechno možné, jen ne chuť udělat nucené. „Jenže kdybych ho nenutila, tak neudělá nic! Nikam by se mnou nešel, s ničím nepomohl a já taky někdy chci, aby bylo po mém!”
Asi každý chce, aby bylo po jeho. Jenže to zaprvé nejde ve všech případech a zadruhé toho lze dosáhnout i bez toho, aniž bychom musely u partnera vytvářet averzi. Protože s každým vynuceným splněným přáním mu přibyde o trochu víc v “poháru averze”. Když ho totiž budeš nutit jít s tebou na procházku pod tlakem a palbou výčitek, možná se tedy zvedne a půjde. V jednom případě ti celý “výlet” spíš zkazí svojí nabručenou náladou. Ve druhém případě bude třeba i nakonec rád, že šel, ale to ti asi ani nepřizná, zvlášť když ho budeš tlačit do projevů radosti ohledně čerstvého vzduchu nebo spálených kalorií. Navíc nezapomínej, že nikdo z nás nechce ztratit tvář. Prohlášení s vítězným tónem “Já ti říkala, že se ti to bude líbit. Vidíš, že jsem měla pravdu. No prosím, a ještě jsi rád!” si klidně odpusť.
Říkám to pořád, jde o umění akce a reakce, určité trpělivosti. Dejme si příklad s filmem. Prohlížíte filmy na Netflixu a ty se zastavíš u jednoho, který jsi kdysi viděla, a moc se ti líbil a s prohlášením: “Tenhle film je skvělý, ten musíš vidět taky!” se podíváš s očekáváním na partnera, který ohrne nos s tím, že se mu do něj ani moc nechce. Jakmile začneš o tom, že by to pro tebe ale mohl udělat, že ten film je fakt super a že taky snad někdy můžeš vybrat film ty, probudíš v něm zaručeně odpor. Co kdybys to ale zkusila jinak? Narazíš na tenhle film a řekneš: “Tenhle film byl skvělý, moc ráda bych ho viděla ještě jednou, koukneme se na něj někdy spolu?” Minimálně mu tím dáš na výběr – možnost rozhodnutí a vzbudíš v něm zájem. Je možné, že přesto řekne, že nechce. Je ale taky možné, že si to, pokud nebudeš tlačit, ještě rozmyslí a co je nejdůležitější, příště na něco z tvého výběru spíš kývne. A v neposlední řadě, nebude v sobě vršit negativní pocity vůči tobě, protože jsi ho k něčemu nutila.
Je úplně jedno, o jaké téma se jedná. Důležité je vědět, že jakékoliv nucení a vymáhání způsobuje nechuť a odpor. A ještě se tím zadělává na víc nechuti a odporu, protože když teď souhlasil s něčím, co se zaselo do jeho poháru averze, je pravděpodobné, že příště jeho odpor ještě nabyde na síle.
A tak sice jednorázově třeba svého dosáhneš, ale z dlouhodobého hlediska tomu bude opačně.
Často jde jen o způsob podání k dosažení toho, co chceme, bez nutnosti nucení a vymáhání. To je to “lasičení”, o kterém mluvím a díky kterému si plníme naše přání a náš partner navíc zůstává spokojený. Výhra pro oba?
Tak jak to je?
