V dnešní době máme možnost svobodného rozhodnutí a partnera si vybíráme samy, tedy (většinou) z lásky. Některé z nás mají potřebu být o lásce přesvědčovány, či ji snad dokonce měřit. To už je samo o sobě nesmysl, přece jak se dá měřit láska?
Oblíbená technika „měření lásky“ probíhá buď dotazováním. „A máš mě ještě vůbec rád? A máš mě radši než…?“ Nebo vynucováním skutků: „S tvojí sestrou se nedá vydržet, na Vánoce budu u jednoho stolu buď já nebo ona. Tak si vyber.“ „Jestli mě máš rád, tak nepůjdeš na basket.“ Myslela bych si, že je každému jasné, že toto je příklad klasického slepičího chování, ale není tomu tak. Mého kamaráda se přítelkyně ptala až 10x denně, jestli jí má rád. Ze začátku trpělivě odpovídal „ano“, ale to se po čase v jeho hlavě změnilo z „mám tě rád na zavři už hubu“. Nemusím asi zdůrazňovat, že přítelkyně už je bývalá.
Vynucování jakýchkoliv projevů lásky vede k odporu. Nikdy, opakuji nikdy, si nevynucujte lásku! Platí to nejen na slovní projevy, ale i ty fyzické. Pokud vidím/cítím, že se partnerovi nechce mazlit, nemazlím ho a neptám se ho proč. Projevy lásky musí být spontánní a pokud si je budeme vydupávat, zadupou náš vztah.
Otázka je, proč jsou někteří lidé tolik posedlí vyznáváním lásky. Odpověď je poměrně jednoduchá - opět to pramení z jejich sebevědomí. Potřebují, aby jim lásku někdo „dal“ a naplnil tak jejich touhu po lásce. Nevěří si, a tak mají strach, že je jejich milovaný opustí. Tady je bohužel pro ženy, které jsou milostnými projevy posedlé, nemilý paradox. Muž vycítí, že jsou bez něj „v háji“, což mu chováním dávají nechtěně nebo i chtěně najevo. Jsou mezi námi i takové, které si vynucují lásku předstíráním nemoci, vyhrožováním, že si něco udělají, že je partner bude mít na svědomí a podobně. Vyjádří tak naprostou závislost na partnerovi, který tím, ač nevyžádaně, dostane do rukou „všechny karty“. Muž je celoživotní lovec a chce po ženě toužit. Neříkej mu tedy, že bez něj nemůžeš žít, že je pro tebe navždy jediný a poslední chlap na světě a tak podobně. Tím bys mu dala naprostou jistotu a oslabila tak jeho touhu a tím pádem i lásku.
Každý pár je individuální a každý si vyznává lásku jiným způsobem. Důležité je „nacítit“ se na partnera a udržovat se v mezích jeho projevů lásky. Každý vyjadřuje lásku jinak. Někdo slovy, někdo dárky, praktickou péčí nebo fyzickou nákloností. Muži jsou často uzavřenější a své city tolik neprojevují slovy. Proto si všímej těch maličkostí, které pro tebe dělá, snahy a celkovou péčí o tebe/rodinu. To je ten opravdový důkaz lásky. Jsou páry, které si „miluji tě“ říkají denně z povinnosti nebo rutiny, a přesto nejsou šťastné. A pak je spousta párů, kde si „miluji tě“ nikdy neřekli, a přitom to vědí, cítí a nepotřebují se o lásce ujišťovat.
Celkově doporučuji s expresivními projevy lásky šetřit. Ve fázi bláznivé zamilovanosti se často nechají oba v páru unést a zahrnují se stovkami sms s vyznáními, srdíčky a dalším dokazováním lásky. Bláznivá zamilovanost ať chceme, nebo ne, je otázkou hormonů a má dobu expirace. Každý v páru je individualita a každému se rozbouřené hormony uklidní v jiný čas a pak přestane mít potřebu psát 50 srdíčkových sms za den. Tomu v páru, který má hormony stále rozbouřené, se ale začne zdát, že ho ten „hormonálně uklidněný“ přestává mít rád a začne analyzovat každé slovo, každou zprávu a začne si lásku vynucovat. Ten „hormonálně klidný“ ho ale nepřestal mít rád, jen ho pravděpodobně začal mít rád stabilně a neokázale.
Tak jak to je?