Mnoho žen si stěžuje, že jim chlapi nepomáhají, že musí všechno dělat samy, že se k nim nechovají s úctou a podobně. Uvažují o výměně partnera za někoho, kdo si jich bude vážit a kdo se k nim bude chovat gentlemansky, jako k ženě. Jaké je to ale překvapení když i ten další chlap k nim má úplně stejný přístup jako ten původní… Na muže zanevřou, popřípadě lamentují nad kávičkou s kamarádkami, jací jsou ti chlapi hajzlové a jak by se měli změnit. Co když ale není problém jenom u chlapů, ale i v přístupu žen?
Mám pocit, že s relativně nově nabytou genderovou rovností si ženy zatím ještě neumějí dobře poradit. Rovnoprávnost je o rovných příležitostech a jako taková je v pořádku. Ženy to ale vzaly z opačného konce a místo toho, aby ve vztahu využívaly ženského přístupu k dosahování svých cílů, zapojují víc mužské energie než je zdrávo. Přece to není o tom, že se teď staneme chlapi i my ženy!
Muži se ve velké většině na dnešní rovnoprávnost adaptovali a zůstávají pořád v jejich chlapské přirozenosti. A samozřejmě je jim proti srsti, že se z jejich žen stávají chlapi v sukních. V heterosexuálním páru je totiž logicky místo jen pro jednoho muže a selský rozum by měl každému napovědět, že lépe to bude fungovat, když muž zůstane mužem a žena ženou.
V každém z nás je sice zastoupena ženská i mužská stránka, ale důležitá je jejich harmonie. Tato harmonie se pod tlakem emancipace vytrácí a ženy přebírají rysy chování, které jsou vlastní mužům. Jedná se zejména o bojovnost, soutěživost, velkou průbojnost a ego. A tyto evolučně mužské vlastnosti pak aplikují i ve vztazích. Jakmile žena začne být agresivní, muž to naprosto přirozeně vyhodnotí jako výzvu k boji a už to jede. Chlap má totiž boj v krvi a pokud žije se svým “soupeřem”, jak čekáte že se zachová? Důsledkem je, že se ze dvou zamilovaných lidí stanou vojáci, každý silně prosazující své vlastní zájmy. Už jim nejde o vztah jako takový, ale kdo vyhraje. To nezní moc harmonicky, že?
Pár je o spolupráci obou partnerů. Ta spolupráce má dnes rovnoprávný základ postavený na evolučním vývoji a rozdělení rolí. Některým ženám se to sice nemusí líbit, ale jsem za to, pracovat s tím, jaké karty nám byly rozdány. Srnka taky není smutná, že se nenarodila jako lvice a neosvojuje si lví přednosti. Naopak využívá svých schopností k přežití, jak u svého druhu, tak v přírodě. A stejné je to se ženami. Nemusíme mít vždycky poslední slovo, nemusíme ani na všechno reagovat a dokonce můžeme nechat partnera, aby měl na věc svůj názor bez toho, aniž bychom ho kritizovaly. To neznamená, že by ženy měly být nějaké puťky bez vlastního názoru, vůbec ne. Můžete a dokonce musíte mít svůj vlastní názor, jen ho komunikujte způsobem, který je pro muže přijatelný a umějí ho přijmout, i když s ním třeba nesouhlasí. Občas stačí, když se shodneme na tom, že se neshodneme.
Ženy, které si ve vztahu zachovávají svoji ženskost – ty vyhrávají. A nejen ony, ale i muž a tedy celý vztah. Muž je na opravdové feminní chování nastaven, je mu příjemné a pokud žena “lasičí”, vyslyší dobrovolně její prosby, přání nebo zařídí věci, které si přeje - a rád! Ženská síla tkví v měkkosti, jemnosti a trpělivosti. Správná lasice využívá svoji ženskou energii a protože je v souladu sama se sebou, dokáže intuitivně vycítit vhodnost okamžiku pro různé žádosti i způsob jejich podání. Agresivní žena plná rivality, připravená použít k dosažení svých cílů “donucovací prostředky” nemůže být uvnitř sebe spokojená. Kdežto lasice je velmi spokojená žena právě proto, že si na nic nehraje, respektive – nehraje si na chlapa.
Tak jak to je?